Rozhodné NE tabulkovým platům pro zdravotníky

Nespokojení lékaři znovu útočí na ministra zdravotnictví. Chtějí zvýšit platy. Chtějí, aby ministr způsobil (protože nařídit to nemůže), aby jim jejich zaměstnavatelé zvýšili platy.

Větší část zdravotníků pracuje v nestátních zdravotnických zařízeních, na která se nevztahují platové tabulky. Jen menší část zdravotníků je zaměstnána ve státních nemocnicích, kde tabulky platí.

Ministra zdravotnictví nelituji. Jeho první chybou (v této oblasti) bylo, že nevyužil příležitosti a nezrušil platové tabulky pro celé zdravotnictví. Měl k tomu dobrou příležitost. Koaliční vyjednavači před sestavením vlády se totiž shodli, že tabulky mají být zrušeny. Druhou chybu udělal ministr zdravotnictví, když slíbil “odcházejícím” lékařům, že jim zvýšení platů zařídí. Vyvolal totiž dojem, že to jde. Přitom, jak se potvrzuje, ke splnění tohoto slibu nemá žádné nástroje, a hlavně potřebné peníze.

Je logické, že ředitelé jmenovaní ministrem jeho nařízení poslechnou - oni totiž musí. Stejně logické je, že ostatní, na ministrovi nezávislí ředitelé, chtějí po ministrovi peníze, aby jeho slib splnili.

Mezi základní svobody patří svobodná smlouva dvou svobodných subjektů. Těmi jsou zde zaměstnavatel a zaměstnanec. Nařídit dohodu dvou svobodným subjektům nelze, nařídit ji lze pouze těm nesvobodným. Přitom je zřejmé, že zdravotnické zařízení potřebuje pracovníky stejně, jako pracovníci potřebují zdravotnické zařízení. Celý nestátní sektor je dokladem toho, že taková dohoda je možná a že funguje.

Tabulkové platy, tedy regulace a průměrování, vyhovuje jenom těm podprůměrným. Vynikající a sebevědomí zdravotníci jsou si vědomi ceny své práce a tabulky je omezují, stejně jako omezují schopné a odpovědné manažery, kteří chtějí odměnit dobré a potřebné pracovníky. Regulace a rovnostářství vede pouze ke snížení kvality, omezuje přirozenou konkurenci a iniciativu. Kdo by se snažil, když z toho stejně nic nebude mít?

Správným řešením je opustit ve zdravotnictví státem regulované platy. Je potřeba dovolit vlastníkům zdravotnických zařízení, včetně státu, krajů a obcí, aby ohodnotili práci svých zaměstnanců podle toho, jakou práci odvádí, jak moc tyto pracovníky potřebují a také podle toho, kolik peněz ze svých příjmů na mzdy vyčlení.